Blogy

V posledních více než dvou letech se poměrně intenzivně zabýváme s kolegy z našeho týmu Dalet (viz. www.dalet.cz) přípravou vzdělávání v přístupu zaměřeném na řešení (zkr. SF - "solution-focused"). Vzhledem k tomu, že se tomu nikdo pokud víme uceleně nevěnuje (maximálně se někde objeví "kousek šejzra" vedle "kousku z wajta" a jiných kousků z jiných směrů), řekli jsme si, že se do toho pustíme sami. Takové rozhodnutí bylo ale velice opovážlivé.

Především jsme si totiž museli položit otázku - co to vlastně chceme učit? Ačkoli jsme všichni nějak přijali za svůj SF rámec, čím více spolu diskutujeme o tom jak pracujeme a pozorujeme se při práci, tím více vidíme, jak je každé SF každého z nás jiné. Najdeme zde všechno - od existenciálně naléhavého SF, přes pragmaticky minimalistické SF až po široce integrativně otevřené SF nebo hravé a tvořivé SF. Proboha, jaké SF tedy budeme učit, když žádné jednotné nemáme? Co vlastně je SF a co už je něco jiného? Podle čeho se to dá poznat? Na tyto otázky jsme si nakonec odpověděli pomocí známého (ale často špatně chápaného) rozlišení mezi "problem-talk" (tj. konverzace rozvíjející problém) a "solution talk" (tj. konverzace rozvíjející řešení). Důležité pro nás je, že nejde o obsah, ale o proces. Nejde tedy o to, jestli mluvíme s klienty o problému nebo o řešení (obsah), ale o to, jak to děláme (proces). S klienty lze sáhodlouze hovořit o problému, a přitom rozvíjet řešení (například když využijeme nějakou metaforu, která pomůže měnit významy spojené s problémem). A naopak, při snaze rychle mluvit o řešení nebo mluvit jen o řešení a vyhýbat se byť jen zmíňce o problému, může terapeut příspívat k utvrzování a prohlubování problému. SF terapeut by měl tedy umět vést rozhovor s klienty tak, aby se nerozvíjely problémy, ale řešení. Nic složitého...ale také nic jednoduchého v praxi...

Kromě otázky CO učit, jsme si odpovídali na otázku JAK učit. Opět posun od obsahu k procesu... Shodli jsme se na tom, že kromě SF nic pořádně neumíme, takže budeme dělat to co umíme a co nás baví - budeme používat SF přístup i při výuce. Jak se to ale v praxi dělá?

Zde je náš postup:

1. Položili jsme si v týmu (skoro zázračnou) otázku: "Předpokládejme, že jsme absolvovali zázračný výcvik, který byl tak užitečný, jak jen mohl být a posunul nás tak, jak jen nás mohl nějaký výcvik posunout... jak by takový výcvik vypadal? Co by se v něm odehrávalo? Podle čeho bysme poznali, že je to zázračný výcvik a ne jen nějaký "normální"? A co ještě...?

2. Zjistili jsme, že takový "zázračný výcvik" by nám nabídnul nové pohledy na práci s klienty, nové dovednosti, které bychom mohli zkoušet a nové zkušenosti, které by nám oteváraly nové možnosti a zdroje.

3. Rozhodli jsme se tedy zaměřit na tři oblasti - podněty pro přemýšlení, podněty pro praktikování a nové zážitky (zkušenosti) a využít tři metody, které se k nim vztahují (symposia, tj. filosofické semináře, trénink dovedností a "sebezkušenost" (kterou ovšem chápeme poněkud po svém).

4. Tím jsme si vytvořili výcvik, jaký bychom chtěli mít... můžeme ale předpokládat, že i účastníci našich výcviků budou chtít to stejné? Asi nemůžeme... účastníci přijdou se svými očekáváními a potřebami. Proto jsme se zaměřili na to, jak tato očekávání zjistit, jak s nimi pracovat a jak měřit jejich naplňování a napadlo nás několik možná užitečných ale rozhodně zábavných možností.

5. Takže nakonec vlastně ani nevíme, o čem náš kurz přesně bude a jak přesně bude vypadat - stejně jako předem nevíme, jak bude probíhat terapeutické sezení s klientem. A to je sice LEHCE znejisťující, ale TĚŽCE SF...

Pokud byste to všechno chtěli zažít na vlastní kůži, je možné se ještě přihlásit na www.dalet.cz (v sekci vzdělávání/aktuální) - ovšem účast jen na vlastní nebezpečí:o)