Aktuality

V rámci tohoto "seriálu" jsme oslovili několik významných českých osobností z oblasti narativní terapie. Zajímalo nás, jak se vlastně dostali k narativní terapii a co to pro ně znamenalo. Jako první nám přináší svůj příběh , jak se potkal s narativní terapií, Vratislav Strnad (1. díl).

Ve druhém díle přinášíme příběh Davida Skorunky, významného českého psychiatra a psychoterapeuta, který je akreditovaným rodinným terapeutem (SOFT) a aktivně se podílí na rozvoji této terapie v ČR, vyučuje na Karlově univerzitě na Katedře Sociální medicíny a na Masarykově univerzitě na Katedře psychologie - v magisterském programu Psychoterapeutická studia. Disertační práce Davida Skorunky nesla název: Narativní přístup v psychoterapii: pohled psychoterapeuta a klienta.

Napište nám i Vy, jak jste se seznámili s tímto směrem terapie, na serial@narativ.cz.

2. díl

David Skorunka: Spletitá cesta k narativitě

       Popis osobního vývoje zájmu o narativitu a narativní přístup v psychoterapii lze těžko začít jinak než vyprávěním.  To ale musím zpět na začátek, tedy pokud jsem schopen říci, kde a kdy vyprávění začíná. Zdálo by se, že to je samozřejmé, ale u vyprávění nikdy nevíte. Začátek může být kdekoli a kdykoli. O konci ani nemluvě. Záleží totiž na tom, kdo v toku událostí určí počátek a konec.               

      Pro jakýkoli příběh je důležitá zápletka. A nemusí být jen jedna. Aniž bych usiloval o historickou přesnost, napadá mě několik okolností anebo momentů, které můj zájem o narativitu mohly ovlivnit. Jako dítě jsem hodně četl, což nelze považovat za kdovíjak záslužný čin. Vyrůstal jsem totiž obklopen knihami v době, kdy četba představovala v porovnání se současností jednu z mála možností, jak se zabavit. Zprvu převažovaly pohádky, ale také rozmanité báje, mýty a dobrodružné příběhy. S dospíváním postupně přibývali romány a povídky, které měli z  nějakého záhadného důvodu často něco společného: zápletky hrdinů se odehrávali v rovině mezilidských vztahů. To samé pak o něco později platilo i pro filmy, jež v určité době vytlačily četbu z centra mého zájmu.         

      Ve světle těchto determinujících faktorů je možné pozdější volbu studia medicíny považovat za scestí. Ale ani mezi množstvím poznatků z přírodních věd a preklinických oborů se nešlo před příběhy natrvalo skrýt. Spolu s několika spolužáky jsme si přibližně v půlce studia díky některým pacientům začali uvědomovat, že životní příběh je důležitým kontextem jejich stonání. Jestli by v některých případech nebylo na místě se o tento kontext a pacientovo vyprávění více zajímat, domýšleli jsme se.  Zato vyučující lékaři většinou ve vyprávění nic významného neshledávali. Mnozí ani nebrali v potaz, že nemoc není pro pacienty totéž co pro ně, lékaře. Rutinní vyšetření, diferenciálně diagnostická úvaha, medikace nebo operační zákrok. Kdepak, pro člověka, který onemocní, jde o náročnou situaci představující narušení dosavadního průběhu života, plánů a potřeb. Však také v této souvislosti někteří odborníci hovoří o narativním narušení (narrative disruption). Dnes s odstupem času lépe chápu okolnosti a důvody tohoto tzv. nuceného výseku v lékařově vnímání. Přesto mě profesní i životní okolnosti spíše utvrdily v tom, že u mnoha onemocnění, zvláště těch s dlouhodobým průběhem, musí být životní kontext v zorném poli lékaře. Má-li tedy být zároveň terapeutem. To neznamená hledání nějakých tajemných souvislostí.  Spíše jde o společné pátrání, v čem mohou zápletky životního příběhu bránit v uzdravení nebo alespoň ve změně k lepšímu.  A také o hledání možných zdrojů v kontextu pacientova života, díky kterým by mohl žít  smysluplně a přiměřeně spokojeně, i když úplné uzdravení či vymizení symptomů není možné. Nejde o lehké cíle, kterých lze vždy snadno dosáhnout.   

    S takovými postoji a názory jsem pochopitelně nemohl skončit jinde, než na psychiatrii. Počátky specializace v tomto oboru jsem absolvoval souběžně s výcvikem v rodinné terapii v libereckém Středisku komplexní terapie psychosomatických chorob. A právě tam jsem se setkal s pojmem narativní terapie a s dánským terapeutem, dětským psychiatrem Torbenem Marnerem. V té době se mi také dostala do ruky kniha  Narrative Means to Therapeutic Ends od Michaela Whitea a Davida Epstona.  Jejich teoretická východiska a kritická reflexe utváření poznání nepříjemně korespondovala s mými zkušenostmi z medicíny a s vlastní obtížnou adaptací na dominující, jednostranný pohled psychiatrie na problematiku duševního zdraví a nemoci. Alespoň jsem si tehdy díky četbě nepřipadal jako osamělý heretik trpící poruchou s bludy. Jiný úhel pohledu na rozličná trápení, ukázky tvořivých způsobů práce vycházejících z narativní metafory a na několik let dopředu jsem měl o další vzdělávání postaráno. Literární setkání postupně doplnila i osobní seznámení s některými představiteli narativní terapie a rozmanité zkušenosti s jejími praktickými podobami.     

    V průběhu času se počáteční, až nekritické, nadšení proměnilo ve střízlivější postoj. Samozřejmě k tomu přispěly i nezdary v klinické praxi, které mě přiměly k úvahám nad aplikací některých narativních „intervencí“ i nad limity narativní terapie. V posunu ke komplexnějšímu chápání narativity v psychoterapii mi pomohlo seznámení se dvěma osobnostmi české a zahraniční narativní scény: s prof. Johnem McLeodem z University of Abertay ve skotském Dundee a s prof. Ivo Čermákem z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity v Brně. Zatímco prof. Čermáka lze při troše štěstí v Brně potkat, za prof. McLeodem je nutné se vypravit do světa. Jeho příspěvek do diskuse o narativitě v psychoterapii v podobě různých textů patří k tomu nejlepšímu, co je na toto téma k dispozici. Škoda, že jeho návštěvě Čech zatím bránily různé nepříznivé okolnosti.  Zprostředkované seznámení je možné alespoň díky jeho čtivým publikacím nejen o narativitě, ale i o metodách výzkumu v psychoterapii, zejména těch kvalitativních, a dalších tématech.     Třeba se pro někoho četba některé z publikací Johna McLeoda stane také novým začátkem. Anebo tím podnětem k zájmu o narativitu může být něco zcela jiného.  Nejsou to jen odborné texty, ale i zážitky všedního dne, setkávání s lidmi, postřehy z cest, co může ovlivnit a v mém případě rozhodně ovlivňuje mé uvažování o narativitě i o vlastním životním příběhu. O tom, jak a do jaké míry mohu jeho obsah, zápletky a vývoj ovlivňovat sám a co je naopak důsledkem souhry okolností, náhody, nebo působení mě neznámých sil. Snad nejlépe tuto dvojznačnost života vystihuje jedna z filmových postav, když říká? „Život si tvoří každý sám, z toho, co mu bylo dáno.“                  

    Vzpomenete si, kdo a komu tuto moudrost sděloval?